Léčba šedého zákalu s využitím umělé čočky je dnes běžný…

Úplně první náhradu provedl Ridley už 29. listopadu 1949, zákrok se ale úplně nepovedl, a tak 8. února 1950 přišla na řadu operace druhá. Jako začátek nového přístupu k léčbě šedého zákalu se tak dnes uvádějí obě data. Nápad využít k léčbě nemoci, která je nejčastější příčinou slepoty ve světě, čočku z umělých materiálů, dostal Harold Ridley za druhé světové války. Všiml si totiž, že pokud se zraněným pilotům dostaly do očí střepy z plexiskla, neprovázelo to – na rozdíl od zasažení zrakového orgánu kousky obyčejného skla – záněty.

Lékař chtěl svůj objev udržet v tajnosti, dokud nebude mít dostatek klinických údajů, jeden z jeho pacientů ale při kontrole omylem navštívil jiného oftalmologa se stejným příjmením, a tak se Harold Ridley rozhodl vyjít na světlo už v červenci 1951 na kongresu očních lékařů v Oxfordu. Jeho metoda se ale nesetkala s všeobecným přijetím. Čočka sice nevyvolávala záněty, ještě mnoho let ale trvalo, než se podařilo definitivně vyřešit její technické provedení. Velká změna přišla se zavedením ultrazvuku a laseru, které umožnily výrazně zkrátit hospitalizaci, případně ji zcela vynechat.

Ještě v 80. letech minulého století trvala operace a následná rekonvalescence dva týdny a pacient musel ležet se zavázaným okem na lůžku. Dnes je zákrok ambulantní a člověk po operaci po krátkém odpočinku odchází domů. V současnosti se navíc používají umělé akrylátové nitrooční čočky, které se implantují do oka srolované a rána, kterou chirurgové čočku zavádějí, je jen minimální. K vedení malého řezu se pak nepoužívá skalpel, ale laser. Původní čočka se navíc nevyndavá vcelku, ale rozdrtí se ultrazvukem a její zbytky následně odsají.