Le Figaro: Jak znovu najdeme smysl své práce

Paříž 23. února (ČTK/Le Figaro) – Chybějící energie, ztráta sebeúcty, pocit neužitečnosti… Jestliže ztratíme smysl své práce, může to mít tisíc podob. Často je na místě změna zaměstnání. Ne však vždy. Jak znovu nalezneme vzpruhu, která nám vrátí chuť se ráno vzbudit do nového dne? Píše o tom francouzský deník Le Figaro.

Opakující se úkoly, činnost neodpovídající našim nejhlubším očekáváním či nedostatek uznání ze strany nadřízených mohou rychle zbavit chuti do práce zaměstnance, který už nevidí důvod k tomu, aby pracoval z plných sil.

Jestliže vznikne příliš hluboká propast, máme dvě možnosti: pokusit se dát znovu smysl své práci, nebo ji opustit. V nedávné studii francouzského statistického úřadu Dares autoři srovnávali, jaké zaměstnání vykonávalo 13.900 lidí v roce 2010 a v roce 2015. Ukázalo se, že 22 procent sledovaných osob během této doby zaměstnání změnilo. Přitom lidé, kteří mění zaměstnání, touží především po zlepšení pracovních podmínek.

Člověk může své povolání milovat, ale zároveň z práce odejít. Doktorka filozofie Julia de Funèsová zdůrazňuje, že schopnosti pracovníků nejsou vždy využívány tak, jak by si tito lidé přáli. „Mnoho zaměstnání je přetechnizovaných. Technika však má být prostředek, ne smysl! Jestliže se chci naučit stupnici, je to proto, abych mohla hrát na klavír. Pokud tomu tak není, ztrácím zájem. Není totéž používat znalosti vyspělé technologie k tomu, abychom prodávali zboží, a k tomu, abychom se podíleli na pokroku v lékařství, ve školství nebo v jiné oblasti, která slouží druhým,“ uvádí de Funèsová.

Tkví smysl povolání tedy v tom, jak dalece je společensky prospěšné? „V některých případech ano. Ne však nutně: jestliže pracuji pro své děti, má to smysl. Jestliže pracuji, abych dosáhla společenského uznání nebo vydělala dost peněz, pak také. Ale když pracuji jen proto, abych pracovala, omezuje mě to,“ říká de Funèsová.

Důležité je se se svou prací ztotožnit. Podle filozofa Charlese Pépina může být člověk šťastný, když může změřit výsledek toho, co dělá. „Ve velkých podnicích, kde výtvor prochází 15 stupni kontroly, to není možné. Když se ve své práci nenajdeme, nemůžeme v ní nalézt uspokojení. A tím pádem nezískáváme ani reálné uznání od nadřízených nebo kolegů,“ říká.

Mnoho diplomovaných z předních vysokých škol mění zásadně svou profesi. V jedné z největších škol designu ve Francii Marine ujišťovali, jak se v zaměstnání uplatní. Skutečnost však byla jiná. „Stejně jako já i mnoho mých spolužáků opustilo velké podniky, protože jim nesvěřovaly dost zodpovědnosti. Stali se umělci a jsou nyní vlastními pány,“ tvrdí Marine.

Sama v roce 2014 opustila své zaměstnání a soustředila se na to, co ji baví. „Věděla jsem, že si zpočátku vydělám sotva na základní životní potřeby, ale šla jsem do toho,“ říká. Ve své cukrárně nalezla smysl. „Dělám něco vlastníma rukama, sklízím ovoce své práce ve chvíli, kdy zákazník ochutná můj koláč. Dělám lidem radost,“ zdůrazňuje Marine.

Podle de Funèsové je důležité, aby se lidé stali autory a aktéry toho, co podnikají. Spokojenost neznamená myslet na výkon, ale na výsledky.

Jak si můžeme být jisti tím, že jsme se vydali správným směrem? Často je dobré vyslechnout názor zvenčí. Zaměstnanci, kteří ztratili smysl práce, navštěvují ordinaci pracovní psycholožky Karine Jouysové-Artusové. „Zjišťuji jejich zdroje, jejich schopnosti. Vytváříme profil jejich profesionálního a osobního života, abychom zjistili, zda mají upevnit své postavení v podniku, nebo odejít jinam. Často stačí nezbytná přestávka, která umožní pohlédnout na práci z jiného úhlu,“ říká. Takový odstup umožnil Marine, aby se pustila do něčeho jiného a zřídila si cukrárnu.

pel mka